Zemětřas
Publikováno 02.12.2016 v 06:58 v kategorii Nový Zéland, přečteno: 77x
Jak jistě víte, Nový Zéland zasáhla před časem silná vlna zemětřesení, jejíž dozvuky v podobě následných menších otřesů trvají až do dnešních lehce slunečných dnů. Epicentrum bylo zaznamenáno v mořské hlubině u města Kaikoura, které můžete znát z našich předešlých příběhů v podobě návštěvy velryb a lachtanů. Tady u nás v Blenheimu jsme si nejdříve mysleli, že máme novou vodní postel, jelikož se nám rytmicky houpala a uspávala nás tak ke spaní, nicméně po pádu věcí z našich polic jsme začali zjišťovat, že něco není v pořádku. Buďte však naprosto bez obav, není to sice příjemný zážitek, nicméně naše média dělaly z komára velblouda, tady hned druhý den běžel úplně stejně, jako když nám ve městech v zimě napadne 5 cm sněhu a všude jsou kalamity. Jen to tady pro ně není sníh, ale zemětřesení... 
Zpátky ale k tomu důležitému, respektive k tomu, proč jste si opět naladili náš program tady na blogu. Máme za sebou cestu po Severním ostrově, v nohou našeho vozu natočeno cca o 4000 km více, i když na tachometru to znát není vůbec, jelikož počítadlo nám vypovědělo službu, takže to vypadá, jakoby jsme nenajeli vůbec nic. Slunečné páteční odpoledne jsme si zvolili jako vhodný termín pro započetí plavby, za což nám bylo odměnou cca dvouhodinové čekání na rozpáleném asfaltu lodního terminálu, neb loď měla jaksi zpoždění. Po zaparkování na palubě č. 5 jsme si rychle našli místa na čele lodi, v útulných křesílcích, abychom měli krásný výhled přímo do modré vody a mohli tak vstříc novým zážitkům. První zážitek na sebe nenechal dlouho čekat - ihned po vyplutí na širé moře jsme z našich krásných míst mohli pozorovat ohromné vlny, které si z naší lodí velikosti Titanicu, pohrávaly jako Jarda Jágr s obránci a my se cítili jako na horské dráze, kdy jsme v jednu chvíli šplhali do strmého kopce, abychom za pár vteřin jeli zase dolů. Jsme však prudce inteligentní sběrači jahod a proto jsme ještě před vyplutím spolykali několik prášků na mořskou nemoc. Byli jsme tak jedni z mála, kteří nejenom že vlnění přežili bez větších problémů, ale mohli jsme během celé cca 3 hodinové plavby potravu v klidu přijímat oproti ostatním spolucestujícím, kteří ji v hojném počtu spíše vylučovali do papírových pytlíků, které krademe pro cestovní použití na naše svačiny... Ty nepoužité samozřejmě!
Po vylodění jsme ještě cca dvě hodinky uháněli po silnicích tak, abychom nahonili nějaký ten čas na dny následující, jelikož cestovatelské cíle námi vytyčené, byly dosti náročné, respektive vzdálené. Časně ráno steleme postel v naší pohyblivé ložnici, snídáme perník a přemísťujeme se na nejjižnější bod Severního ostrova, který stráží maják jménem Cape Palliser na jehož úpatí vede 250 schodů, které pro nás byli díky chatrné fyzické kondici, vcelku značnou překážkou. Po zdolání vrcholu pokračujeme dále, válíme se v květinách, poleháváme na kamenech s lachtany a obdivujeme buldozery, pomocí kterých rybáři spouštějí svá plavidla do solných vod:Ve větrném dopoledni posedáváme v autě, které se řítí do města Napier, které je stejně, jako naše Marlborough, vinařskou oblastí. Zatímco u nás "frčí" víno bílé, oblasti Napier a Hastings jsou rájem pro víno červené. Pro nás tedy nic zajímavého, proto se v Napieru stavíme na zmrzku a jelikož nemáme na zaplacení, necháme se zavřít do vězení... Do vězení myšleno na exkurzi, jelikož hrady a zámky tady nemají, proto na prohlídku budov musíme řešit po svém. Vězení na svém místě stojí více než sto let a ještě v roce 1993 tu bylo zavřeno několik trestanců, po nichž zůstali v celách autentické malby, puch a bordel:
http://kadelaivetnazelandu.rajce.idnes.cz/Mesicni_kratery
Severněji leží město Rotorua, která je na tom stejně s gejzíry, hůře však se smradem, který se line celým městem a tak nějak připomíná zkažené vejce a vane především ze sirnatých jezer obklopujících celé město. No ale abychom zase přešli k něčemu voňavějšímu - Te Puke je město vyhlášené sběrem Kiwi, které prý novozélanďanům každoročně vydělá cca miliardu dolarů. Takže šup postavit skleníky a zasadit tuto původně čínskou plodinu, která byla původně známa jako Čínský angrešt a až šikovní novozélanďané ji vyšlechtili do dnešních velikostí a chutí. Sběr začíná na podzim, čili duben nebo květen, proto nám jsou dopřány pohledy pouze na kvetoucí keříky:
http://kadelaivetnazelandu.rajce.idnes.cz/Rotorua_a_Kiwi/
Lehce po poledni míříme zase zpět k Pacifiku a lemujeme pobřeží Bay of Plenty - Zátoky hojnosti, což je jedna z lákadel východního pobřeží. Nás však ničím zvláštním nenalákala, nemůžeme říci, že by se nám zde nelíbilo, avšak výhledů na moře jako jsou tyto, nabízí Nový Zéland stovky ne-li tisíce. Na krátkou zastávku si vystupujeme z vozidla, v půjčovně rýčů si vypůjčujeme rýč a jdeme na místo známé jako Hot water beach, pod kterou jsou naše staré známe horké gejzíry, což má za následek to, že po odlivu či přílivu si v písku můžete vydlabat malý bazének a nechat si ho naplnit horkou vodou. Bohužel jsme však na místě moc brzo, proto pořizujeme pouze pár vzpomínkových fotek a ještě před spaním si dopřáváme cca dvouhodinový výšlap na místě zvaném Cathedral Cove - tunel na pláži, připomínající katedrálu, což nám jistě po shlédnutí fotografií všichni potvrdíte:
Na jeden den toho bylo až až, proto jsme před setměním vyhledali nějaký kemp, ukuchtili něco, abychom při spaní netrpěli hladem a žízní no a pomalu jsme se začali připravovat na zítřejší "tranzitní etapu", jelikož jsme měli v plánu více či méně sedět v autě, tzn. projet celou oblast Aucklandu a pokračovat výše a výše na sever. Velkoměstem prolétáme v dobrém čase, poznáváme známá místa, která jsme zde navštívili před téměř 11 měsíci a užíváme si více proudou silnici, kterých je tady v zemi Kiwi ovoce jako šafránu. Hned za Aucklandem provádíme svačinovou zastávku ve vesnici Puhoi, kterou před více než 200 lety založili čeští rodáci z oblasti Stodu u Plzně. Hledáme nějaké stopy po našich předcích, avšak neúspěšně, krom plakety na místním kostelíku s nápisem Bohemia jsme nenašli nic z naší domoviny, možná také proto, že jsme netrefili otevírací dobu místního mini muzea, tak snad příště. Po několika hodinách zastavujeme ve městě Whangarei, které je bránou do maorského světa. Čím více se blížíme severu, tím více přibývá maorských obyvatel, což je dáno především tím, že v těchto končinách lidé nevědí, co si mají představit po slovy sníh anebo lyžování, je tu po celý rok zkrátka moc horko. Procházíme si přístav, pozorujeme nejvyšší vodopád Nového Zélandu a s čelovkou se vydáváme do jeskyní snažíc se najít světélkující hmyz, který má tyto prostory obývat. Jelikož je stále odpoledne, opět nasedáme do vozidla a upalujeme zase o pár set kilometrů severněji, večer strávíme v Bay of Islands, která je známa jako Zátoka tisíce ostrovů. Luxusní kemp máme přímo u vody, proto můžeme sledovat večerní odliv, válet se a kochat výhledem na několik z mnoha malých ostrůvků. Mít jachtu, asi bychom si na tuto část země zarezervovali více času, ale bohužel jsme jí tak nějak zapomněli doma, nevadí, co se dá dělat, hold jedeme dále, napřed ale vyspat...
Po několika hodinách zastavujeme ve městě Whangarei, které je bránou do maorského světa. Čím více se blížíme severu, tím více přibývá maorských obyvatel, což je dáno především tím, že v těchto končinách lidé nevědí, co si mají představit po slovy sníh anebo lyžování, je tu po celý rok zkrátka moc horko. Procházíme si přístav, pozorujeme nejvyšší vodopád Nového Zélandu a s čelovkou se vydáváme do jeskyní snažíc se najít světélkující hmyz, který má tyto prostory obývat. Jelikož je stále odpoledne, opět nasedáme do vozidla a upalujeme zase o pár set kilometrů severněji, večer strávíme v Bay of Islands, která je známa jako Zátoka tisíce ostrovů. Luxusní kemp máme přímo u vody, proto můžeme sledovat večerní odliv, válet se a kochat výhledem na několik z mnoha malých ostrůvků. Mít jachtu, asi bychom si na tuto část země zarezervovali více času, ale bohužel jsme jí tak nějak zapomněli doma, nevadí, co se dá dělat, hold jedeme dále, napřed ale vyspat...