Propichovač mraků
Publikováno 02.04.2017 v 09:57 v kategorii Nový Zéland, přečteno: 74x
Jako každá sranda - i ta naše pomalu končila, náš poslední výlet v zemi ptáka Kiwiho se chýlil ke konci. Pokud si pamatujete, tak poslední povídání jsme zakončili nocováním ve vnitrozemí, kam nás zavedlo příjemné počasí a také nejvyšší hora Nového Zélandu, pro maorské obyvatelstvo známa jako Aoraki, což v překladu znamená něco jako "Propichovač mraků", pro zbytek světa bude jistě srozumitelnější Mount Cook. Na ten den jsme se sic vyspali do růžova, ale letmý pohled z okna naší ložnice se nám moc nezamlouval, neboť lehce mrholilo a spadlá mlha olizovala vrcholy kopců, na které bylo ještě včera před spaním jasně vidět. Přestěhovali jsme se z postele zpět do sedaček a vyrazili ke městu Twizel, které je posledním zázemím před odbočením na silnici lemující břeh jezera Pukaki. Ve vesničce doplňujeme zásoby (pivo a toasťák) a v info centru požadujeme dobré zprávy, které nám zaručí slunečný den bez deště. Našemu přání je naštěstí vyhověno, neboť ve vesničce pod horou je slunečné počasí, proto se dle toho můžeme obléci a vyrazit. Čím více se blížíme, tím modřejší je obloha i jezero a tím větší je samozřejmě i hic. Máme za sebou už pár set kilometrů projetých silnic z různých koutů obou ostrovů, nicméně tahle rovná cesta se stále lepšími a lepšími výhledy na zasněžené vrcholy hor je pro nás asi tou nejhezčí, kterou jsme měli možnost při našem putování vidět.Takže téměř za každou zátočinou zastavujeme neb nám přijde, že právě tenhle snímek je zase o něco lepší než ten předchozí. Po hodinové jízdě zastavujeme na dva krátké výšlapy - první nás zavede ke studenému jezeru, do kterého odpadává nedaleký ledovec, další krátký pochod na vyhlídku Kea Point, ze které je ostrý výhled na zasněženou Aoraki, kterou na fotografiích poznáte díky sněhu a tvaru, který je úplně do špičky, asi aby mohl dostát svému maorskému jménu... Nicméně pokud jej nerozpoznáte, smutnit nemusíte, co nevidět Vám osobně budeme moci zodpovědět všechny Vaše dotazy, sníst všechny Vaše chlebíčky, vypít všechno Vaše pivo, ale času dosti, nepředbíhejme:
Výšlapy to byly krátké, přesto se nám orosila čela (i jiné části) a z hygienických důvodů jsme tedy hledali vhodné místo, kde by se Kadel mohl ochladit a také zažít své první venkovní koupání v březnu, navíc asi v té nejčistší vodě, kde si mohl smočit svojí pr.........opocenou postavu.Všechna tahle jezera nám připomínají obrovská zrcadla, neboť hladina je naprosto klidná především kvůli tomu, že na březích nenaleznete jediné stopy osídlení - chaty, apartmány, lodě - nic takového, prostě příroda, jak má být. Tou dobou již více jak týden cestujeme, proto zastavujeme na poli, aby se nám nestýskalo. Pole je to naštěstí levandulové, údajně největší na jižní polokouli. Jediná vada však je, že jsme se zde měli objevit cca před měsícem, neboť v současné chvíli je již po sezoně a namísto do fialova zbarvených lánů pozorujeme spíše seno. Tou dobou je již po poledni a my jsme stále ještě nic nepoobjedvali. Stejnou cestou se vracíme zpět, avšak na jižním cípu jezera odbočujeme zpět, směrem na východní pobřeží, kde si ještě naposled dopřáváme výhled na tento pozoruhodný kus země a také si zakupujeme rybu z místní lososové farmy. Dál už se ten bavíme pouze sezením ve voze a přibližováním se zpět k východnímu pobřeží, tentokráte opět do města Christchurch, do kterého je to však dálka, proto dle chutí stavíme v kempu a vymýšlíme plán na další den, jelikož Mount Cook byl tím posledním, co nemohlo chybět v našem nabitém itineráři.
Čím více se další den přibližujeme velkoměstu, tím více tu houstne doprava a my se tak vracíme zpět do civilizace. Christchurch jsme navštívili již minulý rok, proto se zde spíše poflakujeme po obchodních centrech a dáváme si něco na zub, neboť jsme si poslední dny připravovali veškerou potravu sami no a jsme přeci na dovolené, že... Vjezd a následný výjezd z města nám zabral značnou část dne, proto je již opět pozdní odpoledne. Co je však zásadní - díky listopadovým otřesům země je část silnice mezi městy Christchurch - Kaikoura - Blenheim nepřístupná, respektive cesty, které zde byly již nejsou a z moře zemětřesení "vytřáslo" nové kusy pevniny. To vše má za následek objížďku, jejiž délka je krásných 458km, jelikož se táhne od Christchurch až na západní pobřeží a pak zase zpět do Blenheim. Pokud si vzpomínáte na naše loňské pozorování velryb ve městě Kaikoura či vodopád z lachtaními mláďaty - to vše již není možné vidět, proto jsme měli štěstí, že jsme tahle místa mohli navštívit před touto přírodní pohromou. Pro nás to tedy znamená opět cestování skrz střed země a následný návrat k východnímu pobřeží. Dáváme si posledního šlofíka v našem překrásném vozidle, které pro nás za celou tu dlouhou dobu odvedlo perfektní služby a následujícího rána si ještě dopřáváme krátkou zastávku v zapomenutém zlatokopeckém městečku Reefton, které stojí, tak nějak, osamoceno v zelených pralesích národního parku Victoria. Dopřáváme si krátkou zajížďku do míst, kde ještě v 50. letech minulého století žilo několik stovek obyvatel, kteří žili svojí "Zlatou horečku". Jak rychle v těchto neprostupných lesích osady vznikaly, tak po nich dnes nezbyly ani památky. Nejvíce zachovanou pamětihodností byla místní škola, která zde stále stojí a my jsme si tak mohli zavzpomínat na naše studentská léta. V dobových domcích si pak dáváme něco na posilnění a teď nás čeká pouze dlouhá jízda zpět do našeho podkrovního sídla.
Tak a je to - právě jste byli svědky historického okamžiku a sice toho, že jste se dočetli až na konec posledního blogu, který vyprávěl o našem putování po krajích Nového Zélandu. Opět jsme o týden starší a co více, máme před sebou poslední týden pobytu neb v pondělí 10.4. musíme být již připraveni na místním pidi letišti, odkud se přesuneme na nocleh do Aucklandu a další den pak dále směrem na severní polokouli. Ještě před odletem si však trochu přilepšujeme na místních vinicích, které máme za barákem, případně různými zahradnickými pracemi či úklidem panství zdejších majitelů.
Tohle povídání má být tím předposledním, čímž pádem příští týden můžete (nečekaně) očekávat číslo poslední, tzn. kapesníky pro zatlačování slz povinné. Jsme rádi, že jste nám zachovali přízeň po celých těch 14 měsíců, co jsme se Vám snažili přiblížit náš život bez Vás, nicméně hlavně jsme rádi, že to číslo bude opravdu tím posledním, jednak jedeme domů a jednak už nám opravdu docházejí náměty, o kterých stojí za to se tady zmínit. Tak tedy "au revoir" za týden přátelé!