Poslední prázdniny

Jistě jste zaznamenali několikadenní zpoždění, respektive pozdní vydání našeho pravidelného deníku, které bylo způsobeno náhlou změnou plánů a to sice změnou vcelku příjemnou, kdy jsme každodenní chození do práce na téměř 14 dní vyměnili za každodenní objíždění různých zajímavých míst a krajin. Naznačili jsme to již v psaní předešlém, je po cuketách a také po práci, takže jsme nezaháleli a vyrazili "dobýt" jižní ostrov, konkrétně ta místa, která nám v našem fotografickém albu scházela. Podařilo se - viděli jsme vše, co jsme si naplánovali a přáli, proto můžeme říci, že s cestováním po ostrovech Nového Zélandu je konec, máme to kompletní, hotové - no a Vás již jistě zajímá, jak se to všechno událo. Tak tedy:

Na cestu se dostáváme za slunečného, horkého, pozdně únorového pondělí, kdy si balíme prakticky všechen náš majetek do útrob našeho autobusu, pro který to bude poslední z jeho velkých cest před tím, než půjde o dům dále. V balení máme již praxi, proto nám nečiní výraznější problémy a odpoledne vyrážíme směrem na sever, kde máme v plánu se pouze přiblížit k jednomu z našich cílů, kterým je místo jménem Farewell Spit. Pro ty, kteří právě, čirou náhodou, drží v ruce mapu se jedná o měsícovitý srpeček na úplném severu, který je dlouhý cca 10 km, je celý pokrytý písečnými dunami a kvůli vzácné fauně je dostupný pouze v organizovaných výletech. Pondělní noc tedy trávíme v kempu nad městem Motueka a následující ráno pořizujeme fotky zelené krajiny, kam se dostáváme spolu s ovcemi, které také nechtějí o tento pěkný výhled přijít a dále pokračujeme prozkoumáváním překrásných skalních útvarů na opačné straně Farewell Spitu, na místě zvaném Wharakiri Beach, kde se necháváme mořskými vlnami zlákat alespoň k drobnému osvěžení, opět potkáváme lachtany, kteří i zde mají svůj malý bazének pro zaučování mladých přírůstků k lovu a plování, obdivujeme skalní tunely zaplavené mořem, písek, nalepený na našich nohou, otíráme do koberečku ve voze a pokračujeme zpět na jih, kde jsou naší další zastávkou prameny Te Waikoropupu Springs (zkuste si někdo vyslovit). Tyto prameny produkují cca 14 000 l sladké vody za vteřinu a údajně se jedná o nejčistější prameny pitné vody na světě, což můžeme potvrdit, jelikož tak neuvěřitelně průzračnou vodu jsme asi ještě neviděli, kam se s čirostí hrabe Mattoni neperlivá. :-) Pokud by jste vykopali díru hlubokou cca 63 metrů a na zem vhodili minci, naplnili jí touto vodou, měli by jste minci bez problémů na tuto vzdálenost spatřit - to jen pro představu. Horký den se chýlí ke konci, my se však ještě chceme pokochat dalším přírodním úkazem a to jeskyní Rawhiti, což je jeskyně plná krápníků. Po strastiplné cestě, kdy kopce byly tak strmé, že nám v jedné chvíli nádrž v našem voze ukazovala naprosto nulový stav, nacházíme náš poslední dnešní cíl, který je však z parkoviště vzdálen pár kilometrů, což by ani nevadilo. Bohužel těch pár kilometrů vede do prudkého kopce, cesta sice vede hustou džunglí, potíme se, smrdíme, ždímáme tričky, polovina členů naší výpravy (čili 1 ks) v kopci odpadá, nicméně i přes všechny tyto překážky se nám podařilo zachytit pár obrázků na objektiv našeho přístroje, takže cesta nebyla zbytečná. Pak už jen nezáživné nasednutí do vozidla a přesun zase blíže k cílům dalšího dne a spaní. Galerie začíná i končí kempováním a samozřejmě nechybí vše výše popsané:

Poštípaní od místních hladových mini komárů opouštíme nocležiště a pálíme to do města Westport, které bude naší první zastávkou na západním pobřeží. Cestou nám lehce mrholí, což je však pro řidiče lepší, než úmorné vedro předchozích dnů. Co je příjemné pro řidiče však není příjemné pro spolucestující, neboť ta měla v plánu splnění svého zélandského snu v podobě surfování na divokých vlnách a ve studeném počasí se jí do použitého neoprenu oblékati nechce. Zakupujeme alespoň v místním info centru jakýsi přírodní olejíček, který má zabránit tomu, abychom se v dalších dnech opět stali potravou pro ty nepříjemné štípací mušky. Po pobřeží se z města Westport šplháme zpět na sever do země nikoho, neboť za pár stovek kilometrů se ze silnice stane pouze prales a země nikoho, není kam pokračovat. Stesk po domově Ivet zahání ve městě Denniston, ze kterého je možné se po strmém kopci vozem vyšplhat do starého důlního městečka, které je však položeno mnohem výše než její rodná víska. Stoupání má místy až 12%, proto se při jízdě nakláníme nad přední kola, abychom tak zatížili vůz a zabránili tak nadzvedávání předních kol. :-P :-D Toyotu necháváme nahoře odpočinout a procházíme se po skanzenu, který nám bere dech. Nejde ani tak o zbytky budov, které se zde ještě před půl stoletím nacházely, ale spíše o neuvěřitelně prudký svah, kterým se dolů, na lanech, spouštěly několikatunové vagony plné uhlí. Nádech historie máme za sebou a pokračujeme dále na sever až do města Karamea, za kterým odbočujeme ze silnice a pokračujeme po prašné cestě, která nás po cca 20 km zavede na malé parkoviště, ze kterého si to vykračujeme hustým pralesem až k Moria Gate Arch, která je, jak jinak také, známa z filmu Pán Prstenů. Není ale nutné býti filmovým nadšencem, aby jste mohli obdivovat tento přírodní úkaz - jedná se o vápencovou jeskyni, či spíše tunel, kterým protéká řeka, jeskyně je plná krápníků, které po staletí vyhlubují otvory na stěnách i v podložích. Vstup do jeskyně vede úzkým vchodem za pomoci řetězů, nicméně po sestupu se Vám naskytne zajímavý pohled na tuto atrakci, uschovanou daleko od civilizace. Po nafocení se drkotáme zpět na jih a jelikož je již podvečer, hledáme místo kde složit hlavu. V odlehlém kraji nacházíme ještě odlehlejší kemp, který se nachází v místě bývalé školy. V kempu jsme pouze my a australský pár, který se zajímá o to, jak to v naší zemi vypadá, jak dlouho trvá ji celou přejet a co tady vlastně pohledáváme. Odháníme slepice, které okukují naše vozidlo a uleháme ke spánku neb další den je na spadnutí a my máme opět nabitý program:

Ovšem na další dobrodružství si budete muset zase chvíli počkat....