Ovocná sezona

Najít tu pravou sváteční atmosféru nám opravdu nepomáhají naše sadařské práce, kdy jsme chvíli trhali jahody a ostružiny, abychom pak přešli na balení třešní. Jak jsme informovali před odjezdem - byli jsme nuceni změnit zaměstnání, což ale nebyl zas nějaký velký problém, neboť v tento čas startuje ovocná sezona a všude je potřeba šikovných, chytrých a krásných pracovníků, mezi kterými samozřejmě vynikáme my dva. Ovocný sffad se nám podařilo najít hned kousek od našeho bydliště, na rychlo a tak nějak nouzově, jelikož posedávat doma nás nebavilo a tím, že jsme již měli naplánovanou cestu na Severní ostrov jsme se ani nemohli ucházet o nějaké dlouhodobější zaměstnání. Sad to byl rozlehlý, nabízející jahody, maliny, ostružiny, třešně a mandarinky. Samotná sklizeň jahod probíhala pouze cca 6 hodin denně, což nám však stačilo, neb jsme byli ( a jsme ) dosti líní. Naše víza nesou název "Working Holiday" no a my konečně můžeme říci, že máme takové pracovní prázdniny a nejsme v takovém kolotoči, jako posledních 10 měsíců. Každou naši prácičku jsme do podrobna popisovali proto v tom plynule pokračujeme i nadále, zavaleni ovocem. Takže ráno jsme vystartovali s vozíčky, na kterých jsme měli několik bedýnek a plastových krabiček, do kterých jsme trhali červené ovoce, které mělo tu a tam opravdu obří rozměry. Po sběru následovalo balení, jelikož v centru města měla naše paní šéfová stánek, kde každý den probíhal prodej v krabičkách různých tvarů a hmotností. Miss Jones po nás dále požadovala jahody třídit na 1. jakost, 2. jakost, jahody na marmeládu ( nebo džem?? ), jahody na zmrzlinu a jahody na čokoládu. Takže jak můžete vidět, dosti složité povolání. Byli jsme v kolektivu vcelku oblíbeni, proto jsme jeden den byli za dobrý výkon odměněni každý svým džemem, den další jsme dostali točenou zmrzlinu přímo z plodů naší práce. Mělo to však jedinou vadu na kráse a to sice počet hodin, které jsme si mohli každý den oddělat, protože jsme si řekli, že si tady chceme naškudlit. Jak jsme se již zmínili, v současné době že zde vše kvete a zraje, díky čemuž jsme měli možnost se poohlédnout po přilehlém okolí,zjistit, co vše je tady možné trhati a bez větších problému najít něco jiného. Podařilo se, proto jsme svoji jahodovou etudu zakončili prosekáváním ostružin, které v té době již začínaly černat, na cestu jsme si natrhali plnou hubu malin a další den se hlásili v práci jiné. A takhle nějak to celé vypadalo:

http://kadelaivetnazelandu.rajce.idnes.cz/Jahody_u_Miss_Jones/

Již nějaký ten pátek tedy pracujeme jinde, avšak i tak dosti blízko našeho bydliště, cesta nám trvá asi tři minuty, většinou den startujeme až kolem osmé, případně deváté ranní, proto si můžeme přispat a po dlouhé době jít na kutě "až" po deváté hodině. Kiwi Cherries Ltd. jsou tedy naším současným zaměstnavatelem. Je to rodinná firma, kterou vede manželský pár pomalu důchodového věku, Terry a Lynley, kteří byli před pár lety sjíždět Vltavu u Českého Krumlova, kam je pozvala parta Čechů, které zaměstnávali. Od té doby na český lid nedají dopustit, "dobré ráno" nám do uší zní každý pracovní den, kdy nastupujeme do malé haly, kde se balí třešně. Třešňový sad to není příliš rozlehlý, ale i tak máme každý den co dělat, díky přibývajícím slunečním paprskům a hicu s nimi spojeným, je práce více a více. Třešně tedy netrháme, pouze balíme a můžeme je v pracovním procesu papkat co hrdlo ráčí. S tím máme spojené - od mala nám bylo do hlavinek ukládáno, že na třešně se nemá v žádném případě pít - ale proč vlastně? Víte to někdo? Oba jsme na vlastní pěst zkusili popíjet po pozření několika ks(g) a žádné problémy naše bříška, případně trenýrky, nezaznamenali. Samozřejmě je dovoleno si nějaké kusy brát domů, proto již máme několik džemů i buchtu. Pokud bychom prý chtěli, můžeme si kdykoliv přijít natrhat pro svojí vlastní potřebu. Ivet peckovice přebírá, balí a váží no a Kadel zbyl na tu "černou" práci, tzn. vozí bedny s třešněmi z a do mrazáku, sype je na přebírací pás a vykonává různé podobné práce. Některé kousky připomínají švestky, jednak barvou ale i velikostí. V balírně máme další čtyři spolupracovnice, z nichž jedna je postarší Maorka, která si nepamatuje naše jména, či je spíše neumí vyslovit, proto Kadlovi říká "brou", čili bratře no a Ivet "love" tedy lásko. Do celého procesu se více či méně zapojují i majitelé, práce je to pohodová, vcelku nám utíká, slabý "čajíček" oproti dřině na farmě. V tomto duchu bychom měli pokračovat až cca do prvního lednového týdnu, kdy uvidíme, co bude dále. Pár fotografií máme zde. Vozidla na fotografiích složí trhačům namísto žebříků