Kia Orana!

Tak přátelé, jsme zpátky, živí, zdraví, opálení a nasratí, že musíme zase zpátky na pole. Jak jste si jistě všimli (pokud by jste si nevšimli, asi by jste dnešní povídání vůbec nečetli) náš blog se přesunul do nového prostředí, jelikož se starým blogem bylo více starostí než zábavy. Nenecháme se však touto drobností rozhodit a pokračujeme směle dále, jakoby nic - dovolená rozhodně stála za to, na vlastní oči jsme viděli tu pravou exotiku, na kterou budeme vždycky rádi vzpomínat. Navštívili jsme místa, o kterých se nám ani nezdálo, poznali zase jiný kout světa, no snad to nebylo naše poslední dobrodružství. Jelikož jsme poslední dobou naše blogy tak trochu flinkali - rozhodli jsme se, že dovolenou pojmeme jako takový malý cestopis, který Vám budeme postupně dávkovat, snažíc se udržet Vaši pozornost při jeho čtení, když už jste si všichni náš časopis předplatili na další období. Tak tedy jdeme na to:

Poslední týden před odletem nám utekl jako voda - jako voda, která se na nás skoro každý den snášela z nebes, pokud se nesnášela voda, tak to byly kroupy, na horách dokonce připadl sníh, silný vítr nás donutil nosit celý den zimní bundy i kukly, ze kterých nám vykukoval pouze pás na oči, vypadali jsme jako nindžové plnící svojí špenátovou misi. Nenechali jsme se však tímto nečasem odradit, trochu nachlazeni si zabalili svých pár švestek a v brzkém mrazivém sobotním ránu nás Kevin vezl na malinkaté blenheimské letiště, odkud započalo naše putování. Jelikož jsme si pořídili letenky za "výhodnou cenu", čekalo nás tak trochu nelogické přelétání z jedno koutu Nového Zélandu na druhý - přiložte prsty na mapě a sledujte naši trasu - z Blenheimu první let do Wellingtonu - bleskový přestup na druhý let v trase Wellington - Christchurch, který nàm skoro uletěl, pár hodin čekání, nalodění se na zaoceánský let  do místa určení Christchurch - Cookovy ostrovy, ostrov největší - Rarotonga. Možná by to bylo rychlejší kanoí, ale tam by se nám nevešly kufry. Tam a sem, sem a tam a konečně jsme byli zpátky v čase a na místě. Páteční večer nám nabídl klidné přistání na rozpálené přistávací dráze, kde se nám ihned po výstupu orosila těla potem, jelikož jsme dorazili navlečeni ve svetrech a dlouhých kalhotech. V malé letištní hale se skrýval ještě menší krámek dutty free, který až nápadně připomínal stánek z vietnamského tržiště, nicméně podstatné bylo, že dutty bylo opravdu free a tak jsme si mohli nakoupit nějakou tu lahvinku na uvítanou za poloviční ceny oproti Christchurchi. Proč hned začínáme s alkoholem - dále pokračujeme na celní kontrolu, kde se nás místní policista táže, kolik lahví jsme ve free shopu zakoupili - stačí mu naše slovo, není nutné projíždět naše zavazadla scanerem, jako na všech letištích, která jsme zatím navštívili, věří, že na ostrov nic nepašujeme. Začíná nám docházet, ze pohostinnost a myšlení zdejších lidí bude úplně jiné, než na co jsme zvyklí. Pokračujeme dále, vyhlížejíc hotelového pikolíka, respektive pikolíky, kterých se tu vyrojilo hned několik, hlásíme naše jména, kolem krku dostáváme květinový náhrdelník, do ruky lahvičku se studeným pitím a huráá do hotelu. Proplouváme tmou, na hotelové recepci opět hlásíme naše ctěná přízviska, cestou do pokoje míjíme hotelový bazének, do kterého se Kadel chce vrhnout i s objemným kufrem, což mu však Ivet zakazuje. Za pět vteřin je však Kadel zpět, nastrojen v plavkovém oblečku a hop do studené vody - noční teploty se nám blíží ke 30°C. Po schlazení se zvenku i zevnitř se, za šumění Tichého oceánu, necháme uhoupat ke spánku s tím, že si celou sobotu můžeme užít zítra nanovo. 

Nemáme však čas na žádné lenošení a musíme si nastavit budíky, jelikož každou sobotu se v části ostrova nesoucí jméno Avarua konají tradiční trhy, kde si můžeme zakoupit něco z místní kultury na sebe, případně něco z místní kultury do sebe. Samozřejmě neváháme, Ivet, jakožto správná víla, zakupuje slušivou květinovou čelenku, Kadel košili s květinovým vzorem, kterou zde nosí každý správný ostrovan. Z hotelu musíme využít služby autobusové dopravy, která je však velice jednoduchá. Na Rarotonze jezdí pouze dva spoje - jeden z nich se jmenuje "po směru hodinových ručiček" a ten druhý "proti směru hodinových ručiček". Znamená to tedy, že si zakoupíte lístek a nastoupíte si do autobusu, no spíše vraku staršího autobusu, který Vás doveze na kterékoliv místo v ostrově, pokud ho nahlásíte zavčasu řidiči kvůli zastavení, a to jedním nebo druhým směrem - je na Vás, zda-li si chcete říznout okružní jízdu kolem ostrova anebo být na místě určení dříve. Našemu řidiči chybělo v dopravním prostředku rádio, proto si celou cestu hlasitě zpíval - kdo znal slova, musel se přidat. Na dovolenou jsme odjížděli trochu s obavami co se týče počasí - na každý den nám v předpovědi vycházel déšť, případně zataženo. Díky bohu, že předpověď víceméně vyšla, jelikož po hodině strávené na trhu nás i přes mraky spaloval žár slunce a my jsme tak rychle museli hledat úkryt pod mořskou hladinou. Zpáteční cestu jsme, za zpěvu pána za volantem, pozorovali okolí a provoz na silnicích - je to jasné, na další dny si musíme vypůjčit skútr, abychom dokonale zapadli mezi místní lid. Pak už jen opálení ala černá bota a jsme k nerozeznání od bývalých lidojedů (doufejme, že bývalých). 

V neděli ráno na nás před hotelem čeká pěkná motorčička, na kterou byl jako řidič (po protestech) zvolen Kadel, který má v životě zkušenost pouze s byciklem co se jednostopých vozidel týče. Po rozcvičovacím kolečku přisedává Ivet a vyrážíme na průzkum ostrova. Na silnicích se vyhýbáme drůbeži, psům, obdivujeme u palem přivázané kozy či statná prasátka, fotíme se u banánovníků a modlíme se, ať nám na hlavu nespadne kokos z palem lemující všechny silnice. Objetí celého ostrova nám zabere cca hodinku, tipy na pláže máme uložené v paměti, cestou zpět na ubykaci míjíme ceduli s pozváním na noční trhy, což si samozřejmě nemůžeme nechat ujít. Po povinné sprše se házíme do gala, tzn. sundaváme plavky a oblékáme tričko, a vyrážíme na dlabanec. Máme sucho v krku, a tak si u pána ve stánku necháváme "navrtat" dírku do kokosu, zasouváme brčka a osvěžujeme se jako praví motorkáři. K jídlu si dopřáváme ryby, mořské plody a jiné potvory, které ostrované vyloví v mělké vodě a připraví dle jejich chutí a tradic. Chutná nám tu velice, ještě barevný drink před spaním a můžeme se vrhnout na den následující, kdy máme v plánu tak trochu zařizování, co se výletu na jeden z dalších dnů týče a také nějaká ta kultůra na večer. Časně ráno nás budí kokrhání několika kohoutů, kteří se celé dny ledabyle procházejí po hotelovém komplexu. Jako obvykle jsme se zařizováním úspěšní, aby taky ne, jelikož dolárky se přeci jen jednodušeji utrácejí než vydělávají. :-) Abychom nebyli jen za lenochy válející se na pláži - odpoledne si chceme dopřát výhled na celý ostrov, který nabízí nejvyšší hora Te Manga tyčící se slušných 650 metrů nad mořem. Samotný přístup na pěší trasu hledáme přibližně půlku nádrže našeho skútru, za cca deset štípanců od komárů nacházíme náš cíl a výsledek se nám moc nezamlouvá. Začátek trasy jsme sice našli, nicméně rozhodně není zcela přesné nazývat trasu "pro pěší", pokud sebou tedy nemáte mačetu, lano a buldozer. No sami jistě hbitě na fotografiích rozpoznáte, jak taková pěší stezka na Cookovo ostrovech vypadá. Po pár krocích v džungli dáváme hlavy a špinavé tenisky dohromady a shodujeme se, že to opravdu nemá smysl a vracíme se zpět. Celí smutní zakoupíme v krámku u silnice několik banánů a zklamání z neúspěšného výletu zaháníme nejprve koupáním v moři, do kterého nám vedou schody přímo z hotelu, dále pak u hotelového baru, popíjejíc drink, hrajícím sitě zelenou barvou. Jednou věcí jsme (především Kadel) však potěšeni - hledání pěší trasy nás zavedlo do končin ostrova, kde jsme mohli vidět ukazatel směřující k místnímu pivovaru. Definitivně tak uznáváme, že lidé na Cookovo ostrovech nemůžou být nějak zaostalí či hloupí :-) Ať se po ostrově vydáte po směru či proti směru hodinových ručiček, jedna věc je u obydlí ostrovanů stejná. Kdo hádá stejný plot, podobná okna či zářivé barvy, mílí se. Je zde Maorskou tradicí pochovávat svoje blízké přímo na zahradě vašeho domu. Může to znít trochu strašidelně, nicméně má to i svoje výhody, pro zapálení svíčky nemusíte dalece cestovat, při sekání trávy ušetříte značný kus země, jednoduchá údržba a tak dále. Na fotografiích hrobky vypadají jako malé chrámy se stříškou. Klikněte níže pro další obrazovou exkurzi:

Tak to by bylo pro dnešek vše přátelé, příště se můžete těšit na další pokračování, které opět doplníme barvitými fotografiemi známých tváří. Tak nezapomeňte - na nové adrese již brzy!! :-)