Docela jiný svět

Další den za námi, na ten následující jsme si zarezervovali prohlídku skanzenu, kde nás průvodci seznamují s historií Cookovo i dalších spřátelených ostrovů, jako jsou například Samoa, Tonga, Tahiti a do konce i Hawai. Součástí prohlídky je i přehlídka tanců a ano - samozřejmě - večeře, kterou konzumujeme za zvuků ostrovanských dunivých bubnů a klasického bendža. Až jsme se na okamžik obávali, zda-li hlavním chodem nebudeme my sami. Ještě než započalo taneční vystoupení, bilancovali jsme nabité vědomosti, kupříkladu tedy to, že na Cookovo ostrovech nelze zakoupit pozemek, lze ho jen pronajmout. Je tím tak zaručeno, že místní lidé budou mít vždy nárok na svůj kus země, která se tu dědí z generace na generaci a nemůže je tak přeplatit nějaký investor, který by si tu chtěl kupříkladu postavit moderní hotelový komplex a postupem času vytlačit místní lid a jejich kulturu pryč z ostrova. Dále něco k původu osídlení ostrovů - Maoři z Nového Zélandu jsou schopni se plynule domluvit s místními, stejně tak pokud si místní vyrazí na daleký Hawai, mohou zde mluvit svým původním jazykem a mělo by jím být více méně rozuměno. Přirovnali bychom to k něčemu jako je u nás čeština a slovenština, případně pro další ostrovy polština. Z toho plyne, že místní ostrovy byly pravděpodobně osídlené z Amerického kontinentu, kdy se dávní mořeplavci na loďkách posouvali více a více na západ. Na závěr vzdělávací části večera pro nás byla připravena nauka o kokosech, kterých tady na ostrově mají 5 druhů. Oba jsme řádně proškoleni a umíme kokos otevřít pouhým klacíkem - až se vrátíme, předvedeme :-P Nemohla chybět ani ukázka šplhu na palmu, který jsme z bezpečnostních důvodů raději sami nezkoušeli. Den se ponořil do tmy a se setměním započalo bujaré veselí místních tanečníků, které si rychle vysloužilo náš potlesk, jednak kvůli kroutícím se zadkům všech zúčastněných, ale také kvůli nemalé fyzické náročnosti, na kterou bychom si ani při nejmenším sami netroufli. Nacpaní, nadšení a ovínění nastupujeme do vozidla, které nás odváží zpět do našeho hotelu. Celý ostrov nemá na obvod ani 40 km, nicméně kdo by čekal zastaralý, rezem posetý vozový park, mýlil by se. Na Rarotonze se to hemží především motorkáři, nicméně automobilů je tu též nespočet, především těch novějších, nad čímž se musíme trochu pousmívat - vezměte si, že by jste si tady pořídili nové auto, s klimatizací, koženými sedačkami, satelitním rádiem a to vše mohli využít na maximálně hodinové cestě kolem ostrova. Možná spíš takový typ na nákup zachovalé ojetiny, bohužel však s volantem na opačné straně. :-) Další ráno, další kokrhání kohouta, zašlápnutí mravenců v koupelně, start motorky a jede se na pláž. Máme totiž chuť se jen tak natáhnout někam k vodě a čekat, co s námi udělá žár slunce. Tahle činnost se nám více než zamlouvá, proto jí vydržíme dělat značnou část dne. Bohužel nám začíná docházet, že se nám dovolená začíná čím dál více krátit, ale ještě před odjezdem náš čeká výlet, od kterého očekáváme téměř zázraky. Před tím ale pár fotografií jednak z tanečního večera a také další opomenuté střípky ze života na Rarotonze, které jsme zapomněli nabídnout v předešlém blogu:

a tady konečně vesnička Te Vara Nui:

Tak a jde se na to - dle nás zlatý hřeb Cookovo ostrovů, našeho cestování a všeho, co jsme doposud viděli. Jak jsme se již zmínili - v dnech předešlých jsme si na letiště zajeli zařídit jednodenní výlet u Air Rarotonga, která nás malým letadýlkem přepraví na další z ostrovů. Cookovo ostrovy nabízejí celkem 15 ostrovů, nicméně jediný nabízí "ráj na zemi" v podobě rozsáhlé laguny. Ostrov s podivným názvem Aitutaki. Takže další ráno, tradičně kohout, navlékáme plavky a hustým lijákem si to hasíme na letiště. Ptáme se na předpověď počasí a údajně bychom v cíli dnešního dne měli mít lépe... Co se dá dělat, budeme jim věřit - vbíháme do letadla, zápůjční letištní deštník házíme na zem, pospícháme pryč z deště za sluncem. Cesta nám zabere 3/4 hodinky, letíme malým, vrtulovým letadýlkem, těsně pod mraky a z okna se snažíme zahlédnout ploutev některé z velryb, které by v tuto roční dobu měli migrovat přes oblast Cookáčů. Přistáváme na letiště dlouhé asi jako parkoviště před Tescem, letištní hala, spíše domek, připomíná menší výčep a na nás zde čeká náklaďák jako na safari. Objíždíme ostrov, stavíme se v centru (centru myšleno tam, kde je nějaký šutr a krámek se vším všudy), míjíme nejvyšší horu ostrova - 123 m.n.m a pokračujeme na kotviště naší loďky, která nás proveze lagunou křížem krážem. Palubní personál nás vítá drinkem z kokosu, fasujeme ručníky a za zvuku lodní kapely vyrážíme vstříc našemu zážitku. Už z letadla jsme si všimli jasně modré barvy moře, nicméně z blízka je snad ještě modřejší. Zvolna proplouváme vlnkami a pozorujeme okolní ostrůvky. Čas od času si uděláme malou zastávku, jelikož kapitán naší lodí je zároveň bubeníkem v hrající kapele, a tak musí být z těchto činností, které vykonává naráz, vcelku unaven. Zastavujeme například u bývalé plošiny pro hydroplány, která v 50. letech minulého století sloužila jako dotankovací stanice při cestách z Nového Zélandu na Tahiti, či ještě dále. Na dalším ostrůvku se prý natáčela reality show trosečník a my jsme tu ztroskotali na asi půl hodinky, jelikož náš kapitán/bubeník/kuchař právě porcuje ráno ulovenou rybu, která se nám lehce po poledni bude servírovat k obědu. Abychom si udělali hlad, posádka nás zavezla ke korálům, vybavila nás šnorchlem a ploutvemi a my se vydali prozkoumat dno oceánu. Tak trochu s obavami, jelikož ani jeden z nás se nikdy nepotápěl, nicméně zalíbilo se nám to velice. Do šnorchlů se nám pomalu začínala dostávat vůně oběda, a tak jsme se vrátili zpět na palubu plavidla, kde na nás čekali rozmanité chutě všemožně upravených plodů země i moře. Bohužel den se přehoupl do své druhé poloviny a nás čekala poslední zastávka, kde jsme si mohli doběhnout na ostrůvek, kde bychom si mohli postavit chatu na víkendy, jelikož rozměr ostrůvku by pasoval právě na ni. Neochotně nasedáme zpátky na loďku, která se pomalu, ale jistě začíná vracet zpět na pevninu. Vůbec se nám nechce - za celou dobu jsme nepotkali žádné další turisty, nikdo tu není, slunce pálí, moře šumí... Pokud bychom měli zvolit nejhezčí místo, které jsme v životě viděli - bez většího přemýšlení se oba shodujeme na laguně ostrova Aitutaki, našeho ráje na zemi. Pokud bychom tohle místo osobně nenavštívili, ani bychom si nedokázali představit, o co jsme přišli a také nám není jasné, jak může v dnešním světě takováhle oáza klidu stále existovat. Pořídili jsme několik tisíc fotek, z nichž jsme vybrali několik set nejhezčích :-) Proto pokud máte chvíli času, procestujte znovu spolu s námi jedinou lagunu celého patnáctičlenného souostroví:

Uff, dnes to byla šichta - fotek více než dosti, přesto pokud by někdo z Vás neměl dost - máme tady ještě krátké video, kde jsme sestříhali pár okamžiků, upozorňujeme, že velká ryba ke konci videa není nějaká foto montáž, takovéto kousky kolem nás opravdu proplouvaly:

No a příště můžete očekávat už klasický,nudný polní blog :-) Nicméně abychom Vás udrželi v napětí, příště opět zveřejníme jedno z tajemství, které máme již delší dobu připravené :-)