Brýle v barvách výletu

Po upoutávce z předešlého týdne jsme tu zpět. Posledně jsme končili noclehem v letovisku Wanaka, čili můžeme pokračovat dále ránem, které bylo tak trochu studené, neboť se stále více a více posunujeme směrem na jih k Antarktidě a noci jsou zde studenější, než tomu bylo před pár dny, což nám ale nijak zásadně nevadí. Vyjíždíme za chladného rána, vyletněni na další slunečný den, který briskně odhadujeme dle modré oblohy bez mraků. Naší další zastávkou je "adrenalinové" město Queenstown, které je vyhlášeným centrem všech druhů extrémních sportů a není tedy divu, že skok na laně do propasti, tedy bungee jumping, byl kdysi vynalezen právě zde. Prudkými zátočinami se rychlostí šneka šplháme na vrchol hor, abychom jej pak zase s naším, zásobami naloženým, vozidlem sjeli zpět do normálních výšin. Než nás uvítají brány Queenstownu, odbočujeme ještě na krátkou procházku po městě Arrowtown, což je zlatokopecká vesnice se zachovalými budovami jako z divokého západu. Samozřejmě pořizujeme obrazové záznamy a smutni, že tady pro nás nikdo žádný zlatý valounek nezanechal, se v dopolední koloně vozidel ploužíme k výše zmíněnému cíli. Sbírání cuket pro nás bylo dostatečným adrenalinovým zážitkem, proto hledáme spíše ty klidnější aktivy, jako je třebas Skyline Gondola, což je vlastně takový lyžařský vlek, který Vás dostane k příjemnému výhledu na celé město včetně jezera. Na vrcholu hory se odhady dnešního počasí ukazují jako liché, čímž se vlastně nijak neliší od předpovědi počasí od profesionálních meteorologů. Za studeného větru pozorujeme hemžící se turisty, kteří jsou z lanovky celí odvázaní, dole je kupříkladu možné zakoupit si zarámovanou fotografii od profesionálního fotografa, jak nastupujete do kabinky lanovky. S díky tuto nabídku odmítáme a jelikož se blíží čas oběda, směřujeme své kroky do nějakého obchodu, nabízející něco k zakousnutí. Páj a hamburger shledáváme jako dobrý nápad pro naše nasycení, na dezert však není čas, neboť pospícháme do Ledového baru, do kterého máme rezervovanou krátkou prohlídku. Před vstupem fasujeme bundy s kožíškem a rukavice, škoda jen, že Kadel má na sobě kraťasy. Minus 5° bar je malá místnost v mrazicím kontejneru a je celý z ledu. Název je však zavádějící či spíše klamavý, hned po vstupu dovnitř vidíme proč. Není tady zde -5°C,  ale -7,7°C! Pěkný reklamní trik... Do sklenic vytvořených z ledu si objednáváme drinky a trochu se bojíme, aby nám ústa jaksi nepřimrzly k okraji sklenice. Dostáváme však brčka a tak se můžeme v klidu posadit na lavici, která je z ledu, skleničky odložit na stůl, který je z ledu, vyfotit se u stěny baru, který je z ledu a tak dále. Pokud bychom si chtěli objednat další pití, není nic jednoduššího, než se skleničkou fláknout o zem tak, aby se rozbila - což je signálem obsluze, že máme zájem o další objednávku. Vzhledem k počasí uvnitř báru a také k dalším naším dnešním cílům zůstáváme pouze u jednoho drinku a vracíme se zpět do kabiny našeho přibližovadla. V této chvíli za sebou máme již pěkný odstavec dnešního povídání, možná by nebylo od věci otevřít si níže uvedený odkaz, aby vůbec bylo jasné, co k čemu patří:

Podél jezera Wakatipu se táhne pobřežní cesta, po které se ponurém odpoledni ploužíme do klidné vesnice s názvem Glenorchy, kde končí cesta a patří mezi vyhledávané lokality jak pro filmové nadšence - ano, opět krajina Pána prstenů - a také kvůli několikadenním výšlapům do míst, kde dlouhou dobu nezakopnete o živou, člověčí duši. Doplňujeme energii v podobě tekutin - jak pro náš vůz na starobylé benzínce, tak sami pro sebe, neboť zamračené počasí v nás vyvolává potřebu spánku, což není vhodné především pro řidiče. Po silné kávě Kadlovi doslova narostly křídla, jak ostatně můžete vidět na poslední fotografii v galerii výše. Spánek je prozatím nežádoucí, neboť se ještě chceme přiblížit k cílům dalších dní a sice k jezeru Te Anau, kde leží stejnojmenné město a kde bychom rádi složily hlavy na dnešní noc. V hustém lijáku se pomalu ale jistě přibližujeme do uklizeného kempu, kde se s naším dnešním sousedem pokoušíme vyměnit naše vozidla. Škoda jen, že nabízené vozidlo nemá jinou barvu, jinak bychom na obchod přistoupili... :-)

Město Te Anau je vstupní bránou do země fjordů, čili Fjordland. Podél jezera míříme zpět na sever do nejznámější destinace zvané Milford Sound. Nejsme však sami, neboť tento cíl je oblíbenou destinací turistů, kteří v hojném počtu míří do přístaviště, kde na ně čeká četná lodní flotila, kterou je možné obdivovat krajinu fjordů z paluby lodi a je možné doplout až na širé moře. Pokud nemáte rádi lodní dopravu, je samozřejmě možné zvolit jako alternativní řešení dopravu leteckou, malé letiště k dispozici, letadla či helikoptéry též. My o tuto aktivitu zůstáváme ochuzeni, neboť po hlasování rozhodujeme, že něco podobného máme již vícekrát za sebou a sice na našem putování trajektem mezi severním a jižním ostrovem. Na nevelkém parkovišti si tedy dáváme pár koleček až se nám konečně uvolní místečko pro náš bitevník a chůzí pokračujeme do přístavu, kde se nám daří zachytit krásu tohoto kraje na objektiv našeho přístroje. Další důležitou informací je, že od tohoto místa dále můžete vídat jednu z hvězd tohoto blogu v nových brýlích zářivé barvy, neboť ty staré měli jednu menší, nepatrnou vadu a sice to, že přes ně nebylo moc vidět. Značkové brýle, jakožto suvenýr z dalekých cest a v barvě místních vodních ploch k vidění na fotografiích níže. Při vyjíždění z parkoviště jsme nebyli jediní, koho napadlo ve stejnou dobu couvat ze svého stanoviště, proto se zadek našeho vozidla doslova "pusinkuje" se zadním nárazníkem jiného automobilu, což ovšem nemá žádné fatální následky neb se jedná jen o šrámy na plastu, podáním ruky a oboustrannými úsměvy končíme tento zážitek a vyjíždíme zpět na silnici. Z Milford Sound není možné jet okružní cestou, proto se po stejně klikaté cestě vracíme zpět, krátkou zastávku nabízí místo zvané The Chasm, čili něco jako propast, kterou před tisíci lety vyhloubila místní říčka a jelikož podloží této oblasti je z měkkého vápence, utvořilo se tak zajímavé vodní koryto v čele s několikametrovým vodopádem. Kručení v bříšcích nás nutí zastavit na odlehlém odpočívadle, kdy si na kameni kuchtíme dobroty z konzervy vykydnuté a pozorujeme skalnatou krajinu. Posilněni naskakujeme do autobusu a vydáváme se směr jih - úplný jih, kdy se chceme dostat až na nejjižnější bod ostrova. Musíme si však ještě den počkat, neboť v pozdním odpoledni dorážíme na pobřeží, kde se schováváme za písečnou dunu a ukládáme se ke spánku. 

Tou dobou se nacházíme v dojezdové vzdálenosti od města Ivercargill, které však prozatím pouze projíždíme a míříme cca 30 km dále na jih, do přístavního města zvaného Bluff. Větrné ráno nás nutí obléci si mikiny a pokračovat na místo zvané Stirling point, které je známé jako nejjižnější bod jižního ostrova. Zeměpisně tomu tak není, avšak jde především o to, že u tohoto rozcestníku začíná silnice SH1, která vede celým krajem Nového Zélandu až na úplný sever, k majáku Cape Reinga, kde se potkávají dvě moře a pravidelní čtenáři si jistě vybaví, že i toto místo jsme měli možnost navštívit v našem putování po severním ostrově. Bluff je však známý ještě něčím jiným a sice pokrmem, který je vyvážen po celé zemi a dosti oblíben. Jedná se o ústřice, které Kadel neváhal zakoupit ve stánku u silnice, i když sezona lovu začíná až v polovině března. Aby to Ivet nebylo líto, dostala též jednu, avšak s "dámskými" rozměry, čili menší. Co Vám budeme povídat, v mušli se nachází dosti slané vody, čili když už se odhodláte ukousnout "masíčko" z ulity, několik žvýknutí bojujete se slanou vodou, následně se musíte prokousat poměrně silnou vrstvou plže, aby jste se vůbec dostali k něčemu, co lze nazývat chutí. Ivet tento složitý proces nezvládá a po pár žvýkancích měkkýše plive kamsi vdál, Kadel v životě žádné jídlo nevyplivnul a své životní fylozofii dostál i při ochutnávce této pochutiny. Ani jednomu z nás však není jasné, co tak úžasného všichni na tomto mořském mlži vidí - knedlo, zelo, vepřo by ve stánku u silnice muselo mít mnohem větší úspěch. Takže pro nás tady ve městě Bluff bylo ochutnávání místní pochutiny pěkný blaf...Míříme tedy zpět do poklidného Ivercargillu, jehož rozlehlé ulice se nám zamlouvají velice. Při procházce se plánovaně zastavujeme v železářství. Ne, nehráblo nám, opravdu v železářství. Nejedná se však o nějaký M.A.T či rozlehlé OBI, ale o prodejnu dědenou z generace na generaci již od počátku roku 1800. EHayes je však unikátní v něčem jiném a sice to, že je tu i muzeum veteránů. Znamená to, že při nákupu hadice na zahradu či šroubů si lze zdarma prohlédnout kvalitně zrenovované jednostopé i dvoustopé kousky, z nichž nás nejvíce zajímá ten, kterého vlastnil Burt Munro. Že nevíte, kdo byl tento pán? Doporučujeme shlédnout film "V zajetí rychlosti" ( http://www.csfd.cz/film/205774-v-zajeti-rychlosti/prehled/ ), který vypráví o celoživotním snu tohoto Kiwáka, který strávil 40 let svého života tím, že se snažil sestrojit nejrychlejší motocykl na světě, což se mu v roce 1967 povedlo a jeho "Indián" se tak stal tím nejrychlejším na světě, když překonal hranici 300 km/h a tento rekord nebyl dodnes překonán. Zpět do reality se dostáváme pobřežní cestou k majáku Waipapa point, kde je možné na vlastní oči vidět lvouny. Lvoun je vlastně takový přerostlý lachtan s chlupatým čumákem a my jsme měli možnost vidět 1 - vlastně 2 kusy tohoto pozoruhodného zvířete, které se povalovali na pláži...

Den se chýlil ke konci a my jsme měli ještě v plánu zastávku na Curio bay, což je jednak místo, kde je při odlivu možno vidět zkamenělé pařezy, jelikož před nějakým pátkem - cca před 180 miliony let - zde býval les, který zaplavila láva ze sopky a zanechala po sobě tak tuto krajinu. Další atrakcí mělo být pozorování tučňáků, kteří se na toto místo každodenně vracejí cca kolem 18 h. Bohužel se však ten den asi někde opozdili a my se tak zklamáni odebrali do nejbližšího kempu, kde jsme ulehli k další noci v útrobách naší přenosné ložnice. 

Po dnešním zdlouhavém čtení již asi není další upoutávky třeba, neboť pokud jste vydrželi ve čtení až sem, jistě si nenecháte ujít i další vydání, kde se zlomí naše cesta směrem zpět domů, čili na sever. No a na úplný závěr - čas letí a tak nějak jsme stále více a více pod tlakem dotazů co se týče data našeho návratu. Konečně Vám tedy můžeme sdělit, že památným dnem našeho návratu je pondělí 17. dubna, 21:35 SEČ. Máte tedy ještě cca tři týdny na to vyrobit si konfety, zakoupit ohňostroje a nacvičit slavnostní průvody, jakožto oslavu našeho návratu zpět do rodné vlasti... :-)