Brunch v galském Edinburgu

Vzpomínáte-li si ještě na poslední vydání našeho psaní, jistě uznáte, že program byl ten ten tradičně dosti nabitý a jelikož na cestách využíváme služeb pouze jednoho řidiče, je nutné o něj s láskou pečovat. Po dlouhých 13 měsících jsme si tedy dopřáli točené pivo přímo do sklenice, to vám byla krása, o poklidném a bezstarostném spaní nemluvě. Probuzení do dalšího teplého rána tedy bylo snadné a my tak vyrazili dále (nebo spíše zase zpět) na sever, tentokráte ale po východním pobřeží směrem do města Dunedin. Nepálíme to však po "hlavní" neboť se ploužíme po vedlejších silnicích, které nabízejí nespočet zastávek. Kupříkladu takové vodopády Purakaunui, které jsou ukryty v hustých lesích a přístup k nim je možný krátkou procházkou od prašného parkoviště. Co je ale mnohem zajímavější je další maják do naší, už poměrně početné, sbírky navigačních věží. Nugget point je však asi tím nejfotogeničtějším. Přístup k němu vede po prašné pěšině, která se vine na strmém pobřeží pacifického oceánu. Pokud máte opravdu dobré oči, případně raději dalekohled, může se Vám zadařit opět vidět lachtany, kteří si na malých plážích našli svoje klidné místo pro opalování. Opět pořizujeme nespočet fotografií, neboť počasí nám opět přeje, je příjemný slunečný den a my za třpytu oceánu pokračujeme k dominantě tohoto cípu Nového Zélandu. Lehce opoceni se vracíme do vozidla, kde letmým pohledem odhadujeme, že jsme cca 100 km od Dunedinu, který pro dnešní den pouze mineme a budeme pokračovat na poloostrov Otago, který je jeho těsným sousedem. Na tenhle skoloostrov míříme proto, že se zde nachází kolonie tučňáků a albatrosů, přičemž nás zajímají především ti směšně si to vykračující ptáci, neboť albatrosy jsme měli možnost zahlédnout při našem výletu velrybářskou lodí minulý rok. Na Otagu je pouze jediný kemp, takže jsme měli trochu stažené zadnice, aby se tam pro nás našlo nějaké to místečko. Měli jsme však štěstí a mohli se v klidu utábořit. I když utábořit - pozorování tučňáků probíhá povětšinou těsně před západem slunce, kdy se vracejí z celodenního "rybaření" zpět do svých domovů. Zaplatili jsme si tedy místo na pozorovací plošině, která se nachází těsně u moře a s padající tmou jsme očekávali návrat smečky čítající cca 50 kusů. Přeci jen jsme tohle hemžení nikdy neviděli, jelikož tučňáka známe pouze ze ZOO, kde si to plave v malém bazénku. Ptáci si dali na čas, proto bohužel nemůžeme nabídnout žádné obrazové záznamy kvůli velké tmě. Máme však ještě v hlavách poměrně čerstvé zážitky a sice to, že tučňáci se plaví pod hladinou opravdu velkou rychlostí a je možné je rozpoznat podle čar v moři, které na první pohled vypadají jako torpéda blížící se světelnou rychlostí na pláž. V této rychlosti opeřenci dolítnou po písku na břiše až na pláž, kde se snaží zvednout na nohy a odcupitat do své nory ve vysoké trávě, což jim, vzhledem k chybějícím horním končetinám, moc nejde. Při čekání na tyto zimní živočichy jsme v trávě zahlídli i několik kusů králíků, takže na nás tahle hříčka přírody donutila k úsměvu - přeci jen tučňák a králík - na stejném místě u moře... Fotogalerie tedy bez tučňáků, nicméně s vodopády a majákem zahaleným opět v azurové barvě:

Na ráno jsme si nechali prohlídku Dunedinu, který kdysi založili Galové a původně se měl jmenovat Edinburgh. Město stejného jména však v tu dobu již bylo ve Skotsku, proto tedy Dunedin. Úmyslně jsme vynechali snídani, neboť jsme chtěli vyzkoušet jídlo typického angličana, tedy brunch. Ti zvás, kdo neví, oč jde - jedná se o složeninu slov Breakfast, tedy snídaně, a Lunch, tedy oběd = brunch. Ve finále se však nejedná o nic jiného, než o velkou snídani, můžete si objednat například míchaná vajíčka, sladké lívance nebo zeleninový salát, vše je však servírováno ve větších porcích a podáváno právě v období mezi snídaní a obědem. Dobré však je, že si k brunchi můžete objednat pivo namísto čaje, což by u snídaně působilo trochu nepatřičně... My volíme vajíčka se slaninou, která naše pupíky zalepují prakticky na celý den a my se tak nemusíme zbytečně zdržovat doplněním energie. Z povinnosti fotíme údajně nejfotografovanější budovu Nového Zélandu - dunedinské nádraží a dle navigačních pomůcek hledáme Baldwine street, která je tou nejstrmější ulicí na světě. Po průjezdu městem náš cíl nacházíme a nutno uznat, že dostál svému jménu. Pomalu se škrábeme na vrchol, mezi "šplhem" si dopřáváme krátké zastávky pro focení no a po návratu zpět do vozidla pokračujeme v kopírování východního pobřeží jižního ostrova a po široké silnici se řítíme směrem na Christchurch, kam stopy našich pneumatik však nemíří, aspoň tedy ne v tuto chvíli. Odbočujeme na pláž Koekohe, kde na nás již více, než 60 milonů let čekají kameny Moeraki Boulders, které kdysi vznikly sedimentací na mořském dně no a postupným rozpadem pobřežních útesů se dočkaly i naší návštěvy. Z textu to není nic úžasného, nicméně až fotografie napoví, jak neuvěřitelnou hříčkou přírody tyto kameny jsou:

Tou dobou jsme se posunovali stále více a více na sever, nicméně měli jsme ještě v plánu odbočku zpět do vnitrozemí, protože jsme si nechtěli nechat ujít nejvyšší horu Nového Zélandu, na které trénoval sám Sir Edmund Hillary. Do tohoto cíle to však bylo poměrně daleko vzhledem k tomu, že v této chvíli máme lehce po poledni. Ještě před odbočením zpět do vnitrozemí děláme krátkou zastávku v přístavním městě Oamaru, kde jsou jednak překrásně zachovalé historické budovy a také další pozorovatelna tučptáků. Milovníky studené vody již máme z předešlého dne za sebou, navíc nechceme čekat až do setmění, tak se procházíme po starém přístavišti a okukujeme možnosti kulturního vyžití - je zde pivovar i továrna na whisky. Na Mount Cook je to ještě daleko, proto se chceme co nejvíce přiblížit vzhledem ke dni následujícímu a tak svištíme po dlouhých rovinách. Byla by však škoda minout například Sloní skály, které byly dějištěm filmu Letopisy Narnie a díky vydatnému dešti se změnily do podivných tvarů. Postava slona je však vcelku viditelná, schválně, zda-li jí také objevíte. :-P Den to není záviděhodný, proto již stavíme pouze za městem Duntroon na místě zvaném Takiroa, kde se nacházejí maorské skalní kresby, které jsou staré již několik století a postupně jaksi mizí z povrchu zemského, neboť jsou namalovány na pískovcovou skálu, která se každým rokem více a více bortí díky vydatným dešťům skrápějícím toto místo stále častěji. Silný vítr nakonec rozfoukal zamračenou oblohu a my jsme tak v poklidu dorazili do kempu hned za vesničkou Omarama, kde jsme si v naší polní kuchyni uvařili něco na dobrou noc a nachystali se tak na další den, který nás zavede k cíli, vysokému 3724 metrů nad mořem. Nemusíte však mít obavy - cepíny, lana a čepice jsme bohužel zapomněli doma, proto máme v plánu pouze přiblížení se pod tuto horu a pořízení dalších a dalších a dalších obrázků, které nadále mapují toto naše putovaní. Zde tedy 

A do vyprávění vstupujeme aktuálními zprávami ze současnosti a sice nám se tu vcelku rychle krátí čas, který nám ještě zbývá do odletu a tak si ho vyplňujeme rozprodejem veškerého našeho nepotřebného a nežádoucího majetku, autem počínaje, flekatými tričky z polních prací konče. Na cestu zpět totiž plánujeme použít pouze jedno zavazadlo (ono to už jinak ani nejde, neboť to druhé si od nás na sobotním bleším trhu zakoupil černoch z Vanuatu), proto jsme se rozhodli pokusit se obohatit na věcech, které bychom tu museli nechat. Dopadli jsme více než úspěšně, dařilo se především Kadlovi, neboť jeho velikosti kalhot, triček i bot krásně padli urostlým ostrovanům, kteří sem každoročně přijíždějí jakožto výkonná síla na sběr vína. 

Nebudete tomu věřit, nicméně ze všeho, co zde vidíte nám, na konci zbyly asi  jen 3 kusy oblečení, vše ostatní rozprodáno.  Zbývá nám už jen náš společník při dlouhých cestách a snových večerech. Pokud by jste tedy někdo měl zájem o pojízdnou ložnici - neváhejte se na nás obrátit, nějak Vám jí domů pošleme :-). 

No a s touto bombou se pomalu loučíme. Příští blog vyjde opět za týden a dopředu hlásíme, že bude předposlední - dokončíme v něm naše putování po jižním ostrově Nového Zélandu a opět poinformujeme o aktuálních událostech ze světa i z domova....