Azurová modř

Další ráno, další nabitý program, další den... Po klidné noci jsme se z osamoceného kempu vyhrabali do dalšího slunečného dne, kdy nám opět přišel vhod opalovací krém. Dopolední fotografování zahajujeme u majáku města Westport, který nabízí opět příjemné výhledy, tentokráte na Tasmánské moře. Po lehké svačince pokračujeme dále na jih, nicméně musíme si nechat místo na dezert, jelikož naší další zastávkou jsou Palačinkové skály. Nejedná se však o přerostlé lívance, zalité, dle místních zvyků, sladkým javorovým sirupem, ale o skalní útvary, které vznikly vysokým přílivem, který po staletí omýval pobřeží oblasti Punakaiki. Ve fotogalerii jistě uznáte, že název tohoto vápencového útvaru je výstižný a my můžeme potvrdit, že i na omak skály vypadaly jako naskládané lívance. Palačinkové hory však měli jedinou nevýhodu a sice to, že od tohoto místa směrem na jih nám jaksi skončily naše klidné dny, které střídají davy turistů, kteří mají připravené své mobilní telefony, na které pořizují fotografie prakticky všeho, záchodů nevyjímaje. Trochu remcáme, neboť na takovýto dav lidí nejsme v naší domovské vesnici zvyklí, nicméně stále je to nic oproti davům, které lze vidět v nákupních centrech u nás doma, musíme si tedy pomalu přivykat. :-) První obrazové záznamy tedy následují:

Řítíme se stále na jih, podél pobřeží, kde nám klikaté cesty nabízejí výhledy z vysokých útesů na rozbouřené moře. Projíždíme mraky a v odpoledni kroužíme kolem města Hokitika, u něhož se skrývá Hokitika Gorge, což je vysutý most napnutý přes azurově modrou řeku. A právě od tohoto okamžiku můžete pozorovat, že téměř v každém našem následujícím albu nebude chybět momentka s až neuvěřitelně čistou vodou, ať už v řece či v jezeře. Pomalu ale jistě totiž vjíždíme do oblasti horských ledovců, v které se to jenom hemží různými přírodními rezervacemi, díky kterým máme možnost pozorovat zase trochu jiný Zéland, který nám na našich předchozích cestách zůstal utajen. Okružní silnice nás vede zpět do města, cestou stavíme u Dorotiných vodopádů a v samotném centru města zalézáme do značkového krámku s opracovanými kameny, neboť Hokitika je centrem prodeje zelených kamenů Jade, které prý vyzařují různé druhy energií. Původně jsme se chtěli rovněž nechat ozářit nějakým tím zeleným suvenýrem, nicméně po shlédnutí cenových hladin různých produktů jsme usoudili, že se do budoucna necháme raději ozařovat paprsky slunečními, které nám budou postačovat. Většina stravovacích a občerstvovacích zařízení v centru města má, pro nás trošku nelogicky, otevřeno pouze do 16:00 h, čili jak by řekl Kiwák, do 4:00 pm novozélandského času, proto se rychle občerstvujeme a pomalu hledáme místo, kde dnes večer složíme hlavu. Na cestách nejsme poprvé, proto na vyhledávání kempů máme již určitý systém - jeden den spíme v kempu, který nabízí všechny moderní vymoženosti typu sprcha, kuchyně, wifi a tak dále, za který je však nutno platit více, den další hledáme kemp, který nabízí pouze místo na zaparkování a přenocování. Dnešní den vycházel na druhou možnost, tedy místo "na zaparkování". Takovéto místo nacházíme, má však jeden zásadní problém a tím je sklon parkovacího místa. Co naplat, jsme líní jet dále, proto vybalujeme naše instantní dobroty, oblékáme cestovatelská pyžama a uleháme na naše téměř svislé lůžko. Nabité zážitky ale stály za těch pár hodin (ne)spaní:

Naší pojízdnou ložnicí stále lemujeme západní pobřeží jižního ostrova. Silnice však za pár stovek kilometrů začne směřovat do vnitrozemí, ještě předtím však musíme udělat zastávku u místního nejznámějšího ledovce Franze Josefa, který nám taje každým rokem více a více. Na přeplněném parkovišti se štěstím nacházíme místo, kam můžeme upíchnout náš autobus a vyrážíme na cca hodinovou vycházku směrem k ledovci. Terén je to nenáročný, přijde nám však úsměvné, že míjíme palmy, za kterými se v nepatrné dálce vynořují sněhem pokryté skály. Počasí se přiklání spíše k palmám, tedy hic, opět pořizujeme pár obrázků a také pozorujeme krajinu - jednak strmé vodopády, které připomínají Vinetoua a Poklad na stříbrném jezeře, a také obroušené kameny, která po staletí "hobluje" obrovská masa ustupujícího ledovce, který svým pohybem umožnil vytvořit turistickou trasu v místech, kde před cca 10 tisíci lety dosahoval až k moři. Doplňujeme síly a kocháme se pohledem na kus sněhu - soucítíme tak s Vámi, neboť v únorovém čase putování do tohoto kraje panovala v naší domovině tuhá zima, rovněž se sněhem. :-)  Stále ještě v dopoledni naskakujeme do auta, rozfoukáváme klimatizaci a chladíme se po krátkém výšlapu. Prstem na mapě si můžete přejet až do města Haast, které je to poslední osídlení u pobřeží před odbočkou do vnitrozemí. Nekonečně klikatící cesta nás vede podél jezer Hawea a Wanaka, u kterých zastavujeme...no... asi tak každých 10 metrů, jelikož stále nemůžeme uvěřit, že ta barva je opravdu tak modrá, jak se nám zdá. Cílovou stanicí pro dnešní den je město Wanaka, které se nachází na břehu zmíněného jezera a připomíná nám nějaké evropské letovisko, neboť je zde mnoho apartmánů a kaváren nacpaných lidmi s výhledem přímo na jezero, což tady na poklidném Novém Zélandu rozhodně není zvykem. Ještě před zalezením do dalšího kempu se ale zastavujeme ve světě záhad a optických klamů, v místě zvaném Puzzling World, kde testujeme svoji pozornost a  také naši vysokou inteligenci. Den to byl náročný, hlavně kvůli kombinaci hicu a najetých km, proto poleháváme ve stínu našeho vozu, zavodňujeme se zrzavým mokem a na rovné ploše se ukládáme ke spánku.

Tím bychom pro dnešek mohli skončit - vyprávění následující bude obsahovat sklenice z ledu, Fjordland, kávu, co dává křídla a bouračku. No zkrátka taková klasika, vše, co do našeho zábavně-poučného blogu již po celé ty dlouhé měsíce patří... :-)