Až na konec světa... Novozélandského

Publikováno 08.12.2016 v 22:27 v kategorii Nový Zéland, přečteno: 97x

V úterý nás čekala poměrně velká porce kilometrů, ostatně jako každý den, nicméně mělo to stát za to, jelikož vrcholem dne byl maják Cape Reinga, který ohraničuje severní cíp "horního" ostrova a navíc se tu potkává Tazmánské moře s Pacifickým oceánem, což značí zajímavý přírodní úkaz ve spojitosti s posvátným místem Maorů. Co se týče jízdy samotné - pokud se podíváte na mapu, zjistíte, že posledních cca 150 km se jedná především o rovinu, kde se nenachází žádné město, pustina, kde i přesto tu a tam potkáte menší osadu či osamocená sídla místních. Po téměř dvou hodinách nudy dorážíme k našemu vysněnému cíli, počasí nám přeje, litujeme, že zde nemůžeme strávit větší porci času a na několik dní si vyzkoušet některé z nabízených pěších tras po pobřeží, která vás zavedou k některé z mnoha "soukromých" pláží. Soukromých proto, protože jediný přístup na ně je právě po pěší trase trvající několik hodin anebo z moře. :-)

Zpět k tomu zajímavému přírodnímu úkazu milé děti - na fotografiích jsou to vlny kdesi uprostřed oceánu a značí právě to místo, kde do sebe naráží dva druhy vod,dvou různých barev, tedy Tasmánského moře a Pacifického oceánu:

http://kadelaivetnazelandu.rajce.idnes.cz/Severni_majak/

A právě v téhle chvíli jsme tak nějak v polovině našeho cestování, jelikož se začínáme zase vracet zpět směrem na trajekt do Wellingtonu. Nicméně na to je ještě času dost. Duny, písečné duny, to je naše další zastávka. Představte si, že by někde u nás na louce u lesa vyrostla písečná duna s rozlohou vesnice, s pískem jako z pouště a na kopcích by se dalo sáňkovat. Místní samozřejmě netuší, co to jsou sáňky, proto je zde půjčovna surfů a vy si tak můžete na písečnou dunu vyšplhat a sjet si jí na prkně. Opravdu něco nečekaného, až divného, no uvidíte za pár okamžiků sami. A ne - opravdu sem tuny hory písku nenavozily Tatry z nějaké přilehlé stavby. :-)

Když už jsme u toho písku - téměř až od majáku, nějakých 100 km směrem na jih západní straně pobřeží, se táhne pláž známá jako 90 miles beach, kterou můžete použít jako alternativu k silnici. Po celé délce této pláže je možné jet autem, doporučuje se pohon 4x4 a můžete vyrazit. Na dálnici se pouze procházíme, povrch tvoří písek, který se téměř nepropadává a my vidíme spoustu stop od vzorků pneumatik, které střídavě mizí a objevují se podle šplouchání mořských vln. Myslíme, že ve fotogalerii poznáte, který písek patří na duny a který na dálnici :-)

http://kadelaivetnazelandu.rajce.idnes.cz/Duny_s_dalnici/

Prvním městem, které nás opět pojí s civilizací je město Awanui, kde si děláme rychlou zastávku v továrně, která zpracovává stromy Kauri. Úmyslně píšeme továrna, namísto pila, jelikož stromy Kauri dorůstají opravdu nebývalých rozměrů, o čemž se sami přesvědčujeme jednak v budově firmy, kde je přímo v kmeni stromu vyřezáno točivé schodiště ,co nás ohromí ještě více je však Te Mahuta. Poslední naší dnešní zastávkou je les na západním pobřeží, les Waipoua, kde kdysi začal růst Te Mahuta. Bystrým čtenářům jistě došlo, že Te Mahuta je název pro strom typu Kauri, jehož stáří se odhaduje na cca 2000 let. Doba se nám to zdála neuvěřitelná, nicméně když jsme na vlastní oči spatřili tohle dřevěné monstrum, uvěřili jsme. Obvod kmene téměř 14 metrů, na fotografiích se příliš velký zdát nebude, nicméně když zaostříte na jednu z nich, měli by jste vidět malinkou postavičku Kadla, který se snažil před rostlinkou pózovat pro lepší představu o jejích rozměrech:

http://kadelaivetnazelandu.rajce.idnes.cz/Showroom_a_Mahuta/

A opět kemp - spaní - časné vstávání a jedeme dále. Ty naše zrychlené přesuny jsou však samozřejmě smysluplné ( jak také jinak že :-P

). Ve čtvrtek totiž máme v plánu celodenní výšlap, nesoucí název Tongariro Alpine Crossing, na který je nutná rezervace dopravy den předem no a jelikož ten den jsme měli už středu, museli jsme trochu popohnat všechny "koně" v našem vozidle, v ranních hodinách si postát v aucklandských dopravních zácpách a plynule pokračovat do Hamiltonu, kde jsme se zlehka chytli hnědou barvu v prosluněných Hamiltonských zahradách. K vidění byla staroanglická, čínská, italská, maorská zahrada, atd., všechny nabízené druhy zeleně si bohužel nepamatujeme ( a hledat v průvodcích jsme líní ), proto je jen na Vás, jaký druh země Vám bude ta a ta fotografie připomínat:

http://kadelaivetnazelandu.rajce.idnes.cz/Zahrada_v_Hamiltonu/

V pozdních odpoledních hodinách dojíždíme opět k Jezeru Taupo, jehož celou téměř 100 km délku objíždíme až do vesničky Turangi, kde těsně před zavírací dobou upocení vbíháme do i-Site, čili informačního centra a objednáváme si kemp + dopravu na začátek pochodu i zpět. Horké počasí nás značně unavilo, proto si v kempu, kde se čas zastavil cca v roce 1963, dopřáváme odpoledního šlofíka, nicméně musíme být stále na pozoru, nýbrž po kempu se nám potuluje koza, která má zálusk na naše svačiny. Po doplnění tekutin začínáme s přípravou svačin a pitiva na čtvrteční den, neboť nás čeká cca 20 km pochodu v horách, kde nám předpověď předpovídá vcelku vysoké teploty vinoucí se z modré oblohy. Něco k samotnému výšlapu Tongariro Alpine Crossing:

údajně nejlepší jednodenní trasa na Novém Zélandu
přechod přes krajinu vytvořenou vulkány
délka 19,4 km
trasa vede vegetačními zónami od vysokohorských křovin, přes místa, kde neroste už vůbec nic až po hustý jehličnatý les při sestupu zpět
na trase je možné vidět vodopády, gejzíry, sopečný kráter, sírová jezera

V brzké čtvrteční ráno jsme čekali na mini bus, který nás měl dovézt na jeden konec pochodu, aby nás pak v odpoledních hodinách vyzvedl na konci druhém, čili v cíli. Nastupujeme na čas, ovšem při výstupu jsme vcelku zaskočeni počtem dalších návštěvníků, jelikož takové davy lidí, které jsme potkali na parkovišti před výšlapem jsme neviděli ani ve velkoměstech. Vulkanický kraj země, kde jsou sopky stále aktivní, gejzíry stále stříkající a vody stále sirnatě smrdící nabízíme zde, zde ááá zde:

http://kadelaivetnazelandu.rajce.idnes.cz/Vyslap_v_Tongariro/

Kolem 15 hodiny je pro nás Tongariro již minulostí, sedíme v autobusu zpět, vbíháme do kempu, kde na nás čeká náš vůz, "na černo" se sprchujeme a opět nasedáme a pokračujeme dále dle itineráře. Dále je v našem případě tak trochu zpět severněji, neboť další den chceme stihnout nějaká města, pláž a možná zase delší procházku. Do postele uleháváme ještě za světla, neboť jsme dosti unaveni, navíc Kadel si v řece chladil plechovky pěnivých "energy drinků", po jejichž pozření usínal až moc rychle. Následujícího rána nás budí bubnování deště a přes prosklenou střechu naší pojízdné ložnice pozorujeme zamračený den nízkých teplot, na který je nutné se pořádně obléci. Startujeme a přemisťujeme se k moři na západní straně ostrova, kde v mapách hledáme Waikawau Beach, kterou nám doporučili místní domorodci, jelikož přístup na pláž je řešen tunelem, který byl vytesán do skály a který Vás přivede na pláž obklopenou pouze skalami a mořem, z čehož vyplívá, že můžete mít k dispozici něco jako soukromou pláž. Počasí nám však nepřeje, proto zde provádíme pouze povinnou zastávku na pořízení pár fotografií a zklamáni pokračujeme dále. Škoda, za příznivého počasí bychom zde mohli zažít pěkné, válecí chvilky:

http://kadelaivetnazelandu.rajce.idnes.cz/Dirou_k_mori/

V sychravém počasí pokračujeme do města New Plymouth, které je postaveno kolem sopečného kuželu s názvem Mount Egmont, čili maorsky Mount Taranaki. Dle plánu jsme zde měli strávit více času a vyzkoušet si nějaký kratší pochod, bohužel počasí nám začíná přát až v pozdním odpoledni, kdy opět pořídíme několik fotek mlhou zahaleného kopečku a kopírujeme silnici podél pobřeží, vozem samozřejmě. Opět nás mrzí deštivé a zimní počasí, jelikož tato část Nového Zélandu je rájem pro surfaře, díky čemuž smutní především Ivet, neb naučit se surfovat na divokých vlnách je jejím snem od našeho příjezdu. Po hodince jízdy opět parkujeme a rozestýláme naší postel s přáním, aby předposlední den naší cesty nabídnul lepší podmínky pro cestovatelské zážitky.

Další ráno hlasujeme, nicméně není pochyb, Ashley Park, ve kterém jsme strávili poslední noc, je tím nejlepším místem pro ubytování, které jsme na svých cestách potkali. Naprostý klid, dostupnost k hlavní silnici, květinová zahrada, zvířecí park, lednice na studené pivo, to vše za pár dolarů. Ráno si tedy dopřáváme krátkou procházku, dobíjíme baterky, cestou na farmářský trh ve městě Whanganui se stavíme na Kai Iwi Beach, kde si svůj ručník můžete položit na netradiční černý písek, který je na západním pobřeží Severního ostrova vcelku běžnou záležitostí. Úmyslně jsme vynechali snídani, neboť máme v plánu síly doplnit na farmářském trhu, který se ve městě koná každou sobotu. Hned u prvního stánku tedy zakupujeme pochutinu v housce, pokecáváme si od omastku trička a něco před polednem objíždíme cca 100 km trasu podél řeky se stejným názvem, která má být tou největší v celé zemi co se průtoku týče. V Jerusalémě svačíme a počítáme kilometry do Palmerstonu North, což je město, které chceme navštívit těsně před naší "kanadskou" nocí. Fotky v této "slátanině" se nám začínají nepříjemně hromadit, proto v následující galerii můžete (ne)vidět sopečný kužel Mt. Egmont, zahalený do mlhy, zvířecí kemp, sobotní trh ve Whanganui a kostelík v Jerusalémě:

http://kadelaivetnazelandu.rajce.idnes.cz/Gulas_s_Mt._Egmont%2C_Ashley_Park_a_Whanganui/

Po příjezdu do kempu málem vozidlem zapadáme na mokré trávě do bláta, naštěstí se však dokážeme z této šlamastiky vyhrabat pomocí vlastních sil a na závěr si ukázkově zahnojit náš vůz. Nacházíme se kousek od hlavního města, nicméně i tak si musíme ráno trochu přivstat, neboť loďka zpět domů na nás ve Wellingtonu bude čekat něco kolem druhé hodiny odpolední. Počasí pokračuje ve stejném duchu, jako předešlého dne, déšť naštěstí ustal, nicméně jeho náhradou byl studený vichr, který byl tak silný, že nám znemožňoval plynulou chůzi. Parkujeme v centru a hledáme spodní stanici lanovky, která nás vyveze na Mount Victoria Lookout, který nám nabídne výhled na celé město včetně zamračeného přístavu. Okružní cestou procházíme botanickou zahradu, abychom si na fotografiích zvětšnili budovu parlamentu a přilehlý přístav, kam, jen tak mimochodem, dorazila zajímavá zásilka v zeleném kontejneru. Na hlavním bulváru Cuba street si Ivet dává pravou wellingtonskou kávu, která je prý dle průvodců, jednou z nejkvalitnějších na světě. Ještě malá svačinka a více se nám už do našeho nabitého programu nasoukat nepodařilo, musíme zpět do přístaviště a nalodit se do plavidla směr Picton. Tentokráte plujeme po směru vln, takže plavba probíhá bez větších problémů, neb jsme lehce unaveni a tak si dáváme šlofíka...

http://kadelaivetnazelandu.rajce.idnes.cz/Welli/

Toť tedy byl ve zkratce náš výlet do končin, které jsme ještě neviděli, některé dny byly náročné, avšak když s odstupem času bilancujeme - jsme rádi, že jsme měli možnost tohle vše vidět. A příště opět zpět do reality všedních dnů. Ale ještě před návratem jako, malý bonus pro ty, kteří vydrželi až do konce, nabízíme krátké video především z paluby vozidla, kam se nám podařilo zaznamenat naše senzační prázdniny:

https://youtu.be/FUUTYW4Yuhg

Až na konec světa... Novozélandského

Menu

Rubriky

Archiv